JAKÝ BYL LEOŠ JANÁČEK

Ač byl studentem spíše průměrným, jeho hvězda začala vycházet ihned po dokončení brněnského c. k. slovanského ústavu ku vzdělání učitelů. Jeho pověst v minoritní české brněnské společnosti stále stoupala a do počátku osmdesátých let 19. století dosáhl výrazného společenského vzestupu. Na Janáčkově výchozím postavení nemajetného zpěváčka ve fundaci augustiniánů na Starém Brně se během deseti let mnohé změnilo.

V osmnácti letech, v roce 1872, získal post zástupce ředitele kůru v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, od roku 1876 působil jako učitel hudby na učitelském ústavu, krátce učil na Českém ústavu pro vzdělání učitelek v Brně a vyučoval zpěv na brněnském českém gymnáziu. Vedle pedagogické činnosti byl činný jako sbormistr; od roku 1873 v Řemeslnické besedě Svatopluk a od roku 1876 ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská, nejvýznamnějším českém hudebním tělese na Moravě. Jako sbormistr a dirigent Janáček zavedl v českém Brně tradici velkých vokálně orchestrálních koncertů, které byly doposud doménou pouze německé majoritní společnosti. Byl činný i jako klavírní virtuos a organizátor komorních a symfonických koncertů. Je namístě připomenout, že právě spolková činnost umožnila získat mladému Janáčkovi důležité konexe v brněnské české elitě.

Nebyl však zatím uznáván jako skladatel. To přišlo až po brněnské premiéře Její pastorkyně v roce 1904. Ovšem do jaké míry šlo o skutečné uznání, to se můžeme jen dohadovat. Bouřlivé přijetí opery bylo do jisté míry i jakousi demonstrací "moravské" hudby vůči odmítající Praze. Brno však ve skutečnosti velký zájem o Janáčka jako skladatele neprojevovalo, byl stále chápán spíše jako ředitel varhanické školy a jakýsi skladatelský podivín, což je patrné i z toho, že v brněnském českém Národním divadle se Její pastorkyňa do roku 1916 objevila na scéně jen osmnáctkrát. Janáček jako skladatel si do značné míry přestával důvěřovat. To zapříčinilo zejména opakované odmítání ze strany pražských uměleckých kruhů. Byl chápán jako ambiciózní podivín, který v podstatě pohrdá tvorbou národního skladatele Bedřicha Smetany a naproti tomu nekriticky obdivuje "světáka" Antonína Dvořáka, jehož postavení v české společnosti bylo v té době do značné míry nejednoznačné a problematické. Tím proti sobě popudil důležité osobnosti pražské hudební scény v čele se Zdeňkem Nejedlým. Není divu, že v Praze bylo až do roku 1916, kdy měla ve zdejším Národním divadle úspěšnou premiéru Její pastorkyňa, Janáčkovo dílo v podstatě přehlíženo, a dokonce karikováno. Janáček měl jistě z této skutečnosti komplex, jak vysvítá z dopisu po pražské premiéře z června 1916, ve kterém píše:

Nevěřil jsem, že kdy si kdo povšimne čeho. Byl jsem ubit - vlastní moji žáci mi už začali radit, kterak skládat, orchestrem mluvit.

Z dopisu Josefu Bohuslavu Foerstrovi (24. 6. 1916) 

Skutečná sebedůvěra a celospolečenské uznání se fakticky dostavilo v podstatě až po premiéře Její pastorkyně ve Dvorní opeře ve Vídni v roce 1918 a poté, co se o Janáčkovo dílo zasadil Max Brod. 

Nemalý význam má určitě i Janáčkovo náboženské, politické a národnostní smýšlení. Skladatelův vztah k Bohu nebudeme komentovat, ale jeho poměr k církvi lze doložit. Ačkoliv byl vychován v klášteře, dvacet let řídil starobrněnský kůr a jako dítě zaníceně prožíval pro Moravu příznačný cyrilometodějský kult, praktikujícím katolíkem nebyl a jeho postoj k církvi byl chladný. Můžeme jej demonstrovat následujícím Janáčkovým citátem: 

Varhany jsou nejbezcitnější hudební nástroj; proto řvou v kostelích.

Z dopisu Jindřichu Cenkovi (31. 10. 1926)

O Janáčkových politických názorech nejsme blíže informováni, víme jen to, že byl ve dvacátých letech krátce členem Československé národní demokracie, z které vystoupil kvůli jejím protimasarykovským postojům v roce 1927. Více je známo o jeho národnostních postojích, které bývají povrchně vnímány jako silně nacionalistické. To však neodpovídá dobovému kontextu. Předně je třeba si uvědomit, že Janáček je generačně spřízněn s Masarykem a sdílí s ním názorový postoj v chápání humanitních a národnostních otázek. Spřízněnost se slovanskými národy a obezřetnost k pangermánské otázce byla prostě v druhé půli 19. století na pořadu dne. Janáček byl v německé otázce nesmlouvavý a není se co divit. Bylo to dáno jeho zkušenostmi z Brna, kde žila německá majorita.

Napětí mezi českou a německou národností bylo v Brně patrné již od druhé poloviny devatenáctého století, kdy se ve městě začal rozvíjet emancipační proces české minority. Vyvrcholení nevraživosti mezi oběma tábory však přišlo na počátku dvacátého století především v otázce českého vysokého školství, kterému brněnští Němci všemi prostředky bránili. Češi měli v Brně své ulice se svými obchody a kavárnami a stejně tak i Němci - do těch ovšem Janáček zásadně nevstupoval. Dokonce prohlásil, že do brněnského Německého domu, ač tam byly prováděny špičkové koncerty, nikdy nevkročí a zřejmě také nevkročil. 

Dalším momentem byla Janáčkova sociální empatie. Vedle humanistických postojů, které jaksi patřily k dobrému vychování české intelektuální elity, můžeme u Janáčka pozorovat jistou citovou angažovanost k sociálně utiskovaným, a to z různých pohledů. Je to jistě dáno Janáčkovým zájmem o psychologii a až posedlé zaznamenávání tzv. nápěvků mluvy, které jsou v mnohých případech de facto fonetickými záznamy emočně vypjatých situací, povětšinou prostých lidí. Janáček hledal tímto způsobem možnosti, jak se dostat pod povrch do lidské psychiky. Zde je důležitá jeho motivace, tedy zájem o člověka jako jedinečnou individualitu a studium emočně silných momentů. Mimochodem i zde je zčásti odpověď na otázku Janáčkovy náklonnosti k ruské literatuře. Janáčkovo "rusofilství" se v podstatě omezovalo pouze na znalost jazyka a obdiv k ruské literatuře. To, že klade důraz především na tvorbu Dostojevského, Ostrovského a Tolstého je právě obrazem zájmu o lidské charaktery a psychologii jedince. Tento zájem jen podtrhuje humanitní postoje v tehdejší společnosti přítomné (připomeňme alespoň Masarykův spis o Dostojevském). 

Člověkem, kterému by se svěřoval a dával najevo své city, nebyla ani jeho manželka Zdeňka. Takovou blízkou osobou se mu stala až jeho pozdní múza Kamila Stösslová, ve které se snoubila pozice důvěrného přítele a milované bytosti.  

A věřte, Kamilo, nebylo krásnějších pro mne dní v mém životě jako těch několik strávených u Vás. Cítil jsem čisté přátelství, prostě a srdečně se projevovalo. Vy Jste byla jako otevřené okno, bylo jim vidět vše tak jak jest. Mi nezbylo čím se tajit, bylo klidno a tak příjemno na duši. [...] A proto byl u Vás a mezi námi smích na ústech a ve tváři. Mezi dobrými lidmi jsem byl , a proto tak rád vzpomínám a proto tak rád Vás mám. Můj život je smutnější, rozháranější a proto ho svým "uměním" lepím, skližuji, básním si ho snesitelněji. Kdo ví, když by byl osud nás úzce spojil, jest-li by mi toho umění bylo třeba, jest-li by se u mne vůbec ozvalo? Jest-li by ve Vašich očích, které tak upřímně se dívaly, nebyl pro mne celý svět?  

Z dopisu Kamile Stösslové (20. 8. 1924)

Na závěr ještě snad nepřímo související téma, které však o mnohém vypovídá. Tím je otázka finanční. Janáček byl od osmdesátých let jako učitel slušně finančně zajištěn, ale majetným se stal až po roce 1920 jako profesor mistrovské školy Pražské konzervatoře, a především díky tantiémám. Byl však po finanční stránce vždy skromný a dle možností vypomáhal rodině i přátelům. Dle vlastního mínění byl při vydávání peněz velmi obezřetný, a to i přesto, že neměl přímé následovníky a dědice. Ve skutečnosti však jeho obchodní naivity využívalo celé okolí, od rodiny, známých až po manžele Stösslovy. Mnoho věcí, které pořídil na doporučení jako "dobrou koupi", se ukázaly po jeho smrti jako víceméně bezcenné tretky či nadhodnocené nemovitosti a pozemky.

Autor textu Jiří Zahrádka. Převzato z publikace Slavní čeští skladatelé. Vydalo Národní muzeum, 2020.