Zvuky ku památce Förchgotta Tovačovského (II. oddíl)

pro smyčce

• první provedení 1988 St. Louis
  
• první vydání v rámci Sborník prací z pražských studií, Editio Janáček, Brno 2001.
  

JW VI/1

1875

Suita

pro smyčce

1. Moderato, 2. Adagio, 3. Andante con moto, 4. Presto-Andante-Presto, 5. Adagio, 6. Andante

• první provedení 1877 Brno
  
• první vydání Oldřich Pazdírek, Brno 1926 (partitura)
  

JW VI/2

1877

Idylla

pro smyčce

1. Andante-Meno mosso-Da capo, 2. Allegro-Moderato-[Allegro], 3. Moderato-Con moto-[Moderato], 4. Allegro, 5. Adagio-Presto-Adagio, 6. Scherzo-[Trio-Tempo I], 7. Moderato

• první provedení 1877 Brno
  
• první vydání Orbis, Praha 1951 (kapesní partitura)
  

JW VI/3

1878 

Valašské tance op. 2

úprava lidových tanců pro orchestr

Čeladenský, Dymák, Kožich, Pilky, Požehnaný, Starodávný I, Starodávný II (a), Starodávný II (b), Troják lašský

• první provedení 1889 Brno (nekompletní)
  
• první vydání jako Valašské tance pro orchestr čís. I., II., op. 2, Bursík a Kohout, Praha 1890 (Starodávný I a Pilky, partitura)
  

JW VI/4

1889

[Adagio]

pro orchestr

• první provedení Brno 1930
  
• první vydání Český hudební fond, Praha 1958 (partitura)
  

JW VI/5 

1890

[Suita] op. 3

pro orchestr

1. Con moto, 2. Adagio, 3. Allegretto, 4. Con moto

• první provedení Brno 1928
  
• první vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958 (partitura), kritická edice Editio Janáček D/1-1, Brno 2002 (eds. Leoš Faltus a Jiří Motl)
  

JW VI/6 

1891

[Moravské tance]

úprava lidových tanců pro orchestr

1. Kožich, 2. Kalamajka, 3. Trojky, 4. Silnice, 5. Rožek

• první provedení viz JW I/2, VI/4, VI/8
  
• první vydání Český hudební fond, Praha 1957
  

JW VI/7 

1889, 1891

[Hanácké tance]

úprava lidových tanců pro orchestr, číslo 4 pro mužský sbor a orchestr

1. Kalamajka, 2. Trojky, 3. Silnice, 4. Troják

• první provedení 1892 Brno
  
• samostatně nepublikováno
  

JW VI/8

1891–92 

České tance

Suita, úprava lidových tanců pro orchestr, číslo 3 pro mužský sbor a orchestr

1. Dymák, 2. Požehnaný, 3. Keď sme šli na hody, 4. Křížový, 5. Čeladenský

• neprovedeno
  
• samostatně nepublikováno
  

JW VI/9 

1893

Žárlivost (Úvod k Její pastorkyni)

pro orchestr podle moravské lidové písně Žárlivec

• první provedení 1906, Praha
  
• první vydání Český hudební fond, Praha 1958 (partitura)
  

Žárlivost "Úvod k Její pastorkyni" Janáček původně zamýšlel jako předehru k opeře. Zkomponoval ji počátkem roku 1895, ale hudebně se samotnou operou nijak nesouvisí. Snad proto jako předehra k opeře nezazněla ani při premiéře Její pastorkyně 21. ledna 1904, ani později za Janáčkova života. Jako samostatné orchestrální dílo byla provedena v roce 1906 Českou filharmonií pod taktovkou Františka Neumanna.

JW VI/10

1895 

Požehnaný

úprava lidového tance pro orchestr

• první provedení 1900 Brno
  
• nepublikováno
  

JW VI/11 

1899

Kozáček

úprava ruské lidové písně pro orchestr

• první provedení 1900 Brno
  
• první vydání jako Dva tance, Český hudební fond, Praha 1958 (partitura)
  

JW VI/12 

1899

Srbské kolo

úprava srbského lidového tance pro orchestr

dokončeno 1900

• první provedení 1900 Brno
  
• první vydání jako Dva tance, Český hudební fond, Praha 1958 (partitura)
  

JW VI/13

1900 

Šumařovo dítě

balada pro orchestr na báseň Svatopluka Čecha

• první provedení 1917 Praha
  
• první vydání Klub přátel umění, Brno 1914 (kapesní partitura), kritické vydání SVK D/6 Supraphon, Praha 1984 (eds. Jarmil Burghauser a Radomil Eliška)
  

V roce 1913 Janáček zkomponoval baladu pro orchestr podle básně Svatopluka Čecha Šumařovo dítě. Stejně jako mužské sbory na Bezručovy básně má i tato skladba silně sociální podtext. Příběh o chudém šumaři, který se po smrti vrátí pro své dítě a vezme jej s sebou na věčnost, aby na zemi netrpělo bídou, je originálně koncipovanou skladbou s exponovaným partem sólových houslí. Partitura vyšla v roce 1914 ke skladatelovým šedesátým narozeninám v brněnském Klubu přátel umění. Premiéra se konala v Praze 14. listopadu 1917 na koncertu České filharmonie za řízení Otakara Ostrčila. 

JW VI/14

1913 

Taras Bulba

rapsodie pro orchestr podle novely Nikolaje Vasilijeviče Gogola

1. Smrt Andrijova, 2. Smrt Ostapova, 3. Proroctví a smrt Tarase Bulby

dokončeno 1915, rev. 1918

• první provedení 1921 Brno
  
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1925 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor Břetislav Bakala), Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1927 (partitura), kritické vydání SVK D/7 Supraphon, Praha 1980 (eds. Jarmil Burghauser a Jan Hanuš)

Orchestrální rapsodie Taras Bulba vychází ze stejnojmenné novely Nikolaje Vasiljeviče Gogola, kterou Janáček poznal v ruském originále na společném čtení brněnského Ruského kroužku už v roce 1905. Příběh ukrajinského kozáka ale zhudebnil až začátkem první světové války, zděšený tím, jak jeden slovanský národ bojuje proti druhému. Právě jako vyjádření nesouhlasu s touto skutečností začal Janáček v lednu 1915 komponovat "slovanskou rapsodii" Taras Bulba. Dokončil ji v první verzi již v červenci. Nadále však na ní nepracoval, neusiloval o provedení, a dokonce tajil název skladby. Důvodem byla napjatá politická situace v rakouském mocnářství, v jejímž důsledku byl zakázán brněnský Ruský kroužek a mnozí z Janáčkových přátel byli perzekuováni. Není divu, že se Janáček zalekl. K práci se vrátil až po premiéře Její pastorkyně ve vídeňské Dvorní opeře, kdy skladbu v březnu 1918 zásadně zrevidoval. Situace se mezitím zcela změnila. V Rusku propukla bolševická revoluce, vzniklo Československo a z Ruska se pomalu vraceli legionáři se svými zkušenostmi. Snad proto Janáček s premiérou nespěchal a ze "slovanské rapsodie" se stala pouze "rapsodie". Premiéra této nevšední skladby se konala až v roce 1921, kdy ji nastudoval s brněnským divadelním orchestrem František Neumann. Je rozdělena do tří částí, v nichž Janáček líčí osudy kozáckého atamana místy až narativně. Je to partitura výrazné dramatičnosti a zvukovosti. Ve třetí části můžeme slyšet specifický "tarasovský akord" (spíše rozvod), který se později hojně objevuje u mladších skladatelů.

JW VI/15

1915, rev. 1918 

Balada blanická

pro orchestr na báseň Jaroslava Vrchlického

• první provedení 1920 Brno 
  
• první vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958, kritická edice Editio Janáček D/8, Brno 2003 (eds. Karel Steinmetz a Miloš Štědroň)
  

Orchestrální skladba Balada blanická na báseň Jaroslava Vrchlického vznikla patrně na konci roku 1919. Dílo inspirované pověstí o blanických rytířích, kteří přichází českému národu na pomoc v jeho nejtěžších chvílích, Janáček zřejmě napsal pod dojmem vzniku nového československého státu. Osmiminutová skladba měla premiéru v Brně 21. března 1920 na koncertě konzervatoře v provedení orchestru Národního divadla v Brně a dirigenta Františka Neumanna. Koncert byl uspořádán k sedmdesátým narozeninám prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a Janáček měl pronést úvodní řeč o skladbě samotné a také o Masarykově České otázce. Proslov se však nekonal. Janáček se těsně před koncertem dozvěděl zprávu o zestátnění brněnské konzervatoře, a protože o statut státní školy usilovně bojoval, byla to dobrá zpráva, se kterou však zároveň přišla i zpráva špatná. Janáček coby zakladatel brněnského hudebního školství i samotné konzervatoře nebyl jmenován jejím ředitelem. Vnímal to pochopitelně jako projev nevděku a z koncertu rozmrzele odešel.

JW VI/16

1919? 

Lašské tance

úprava lidových tanců pro orchestr

1. Starodávný I, 2. Požehnaný, 3. Dymák, 4. Starodávný II, 5. Čeladenský, 6. Pilky

dokončeno 1924

• první provedení 1924 Brno
  
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1928 (partitura), kritické vydání SVK D/4 Supraphon, Praha 1982 (eds. Jarmil Burghauser a Radomil Eliška)
  

Janáčkovy Lašské tance sice mají finální dataci 1924, ale ve skutečnosti jsou mnohem starší. Skladatel na nich pracoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století, a jsou tak spojeny se skladatelovým takzvaným folkloristickým obdobím a sběrem lidových písní a tanců. Jde o orchestrální stylizaci šesti tanců, z nichž některé nalezneme i v dalších Janáčkových dílech jako v baletu Rákoš Rákoczy či opeře Počátek románu. Původně se jmenovaly Valašské tance, ale skladatel je upravil a přejmenoval v souvislosti s tiskovým vydáním a nastudováním v brněnském Národním divadle v roce 1924.

JW VI/17

1924 

Sinfonietta

pro orchestr

1. Allegretto, 2. Andante, 3. Moderato, 4. Allegretto, 5. Allegro

• první provedení 1926 Praha
  
• první vydání Universal Edition, Vídeň 1926 (kompletní partitura), 2017 (partitura, ed. Jiří Zahrádka, kritická edice)

Poslední a nejslavnější Janáčkovou skladbou pro symfonický orchestr je Sinfonietta. Podnětem pro vznik byla na začátku roku 1926 žádost Lidových novin, zda by Janáček nenapsal do novin malou zdravici k připravovanému VIII. všesokolskému sletu. Skladatel, sám sokol, tedy napsal nejprve fanfáry, ale ty se později rozrostly v celou pětivětou skladbu. Janáček si při psaní fanfár připomněl krásné chvíle strávené v roce 1924 v Písku, v rodině své přítelkyně a múzy Kamily Stösslové. A zde na odpolední procházce navštívil promenádní koncert vojenské dechové hudby v Palackého parku, kde vyslechl i fanfáry, jejichž motiv si zaznamenal do zápisníku. Vojenská hudba 11. pěšího pluku Františka Palackého měla na programu fanfárové pochody, při kterých za obdivu posluchačů "sólový hráč neb skupina hráčů troubících pro větší účin při troubení povstávali a své nástroje, ozdobené vlajkami, zdvihali do výše." Je zřejmé, že tuto příjemnou vzpomínku si skladatel vybavil o dva roky později, když začal skicovat fanfáry pro všesokolský slet. Práci zahájil v březnu 1926 a fanfáry se mu nakonec rozrostly v celou symfonickou skladbu, kterou pro účast vojenské hudby nazval Vojenskou sinfoniettou. Ta byla nabídnuta pořadatelům sletu a následně zařazena do programu koncertu České filharmonie věnovanému sokolskému dorostu. Poprvé zazněla skladatelova novinka na koncertě v Praze 26. června 1926, který byl také přenášen rozhlasem. Vedle hráčů České filharmonie za řízení Václava Talicha účinkovali členové pražské posádkové hudby a úspěch koncertu byl značný. Nedopatřením však byla Vojenská sinfonietta uvedena pod názvem "Sletová". Janáček se proti takovému názvu rozhodně postavil. Krátce poté vyšly Fanfáry z Vojenské sinfonietty v Lidových novinách jako zdravice a rozezněly se také z Týnského chrámu u příležitosti "průvodu hostí a sokolstva Prahou". První tištěné vydání Janáčkovy proslulé skladby v roce 1927 v Universal Edition pak již vyšlo prostě pod názvem Sinfonietta, tak jak jej známe dnes.

JW VI/18

1926