Znělka [1] 

pro čtyři housle

• první provedení 1988 Brno
  
• první vydání v rámci Sborník pražských studií, Editio Janáček, Brno 2001
  

JW VII/1

1875

Znělka [2] 

pro čtyři housle

• první provedení 1988 Brno
  
• první vydání v rámci Sborník pražských studií, Editio Janáček, Brno 2001
  

JW VII/2

1875

Romance

pro housle a klavír

• první provedení 1904 Ivančice
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1938 (partitura), kritická edice SVK E/1 Supraphon, Praha 1988 (eds. Jan Krejčí a Alena Němcová)

JW VII/3 

1879

Dumka

pro housle a klavír

• první provedení 1885 Brno
  
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1929, kritická edice SVK E/1 Supraphon, Praha 1988 (eds. Jan Krejčí a Alena Němcová)

Dumka je dílko z Janáčkových studentských let. Téměř nic o jejím vzniku nevíme, Janáček později vzpomínal, že ji složil v roce 1880, ale Mistr nebyl v datacích svých raných děl příliš přesný. Skladba tak mohla vzniknout během Janáčkových studií na lipské či vídeňské konzervatoři, anebo krátce poté. Víme alespoň, kdy poprvé zazněla – bylo to 8. března 1885 na koncertě Jednoty pro zvelebení církevní hudby na Moravě, kdy houslový part přednesl Alois Sobotka za klavírního doprovodu Leoše Janáčka.

JW VII/4 

1879?–1880

Pohádka

pro violoncello a klavír

na báseň Vasilije Andrejeviče Žukovského

1. Con moto, 2. Con moto, 3. Allegro, 4. [Adagio]

První verze 1910 - tři části, druhá verze 1912 - čtyři části, třetí verze 1913, čtvrtá verze 1923

• první provedení první verze 1910 Brno, druhá verze 1912 Vyškov, čtvrtá verze 1923 Brno
  
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1924 (verze 1923), kritická edice SVK E/2 Supraphon, Praha 1988 (verze 1923, 1910, 1912, eds. Jiří Fukač a Bedřich Havlík)
  

Inspirací pro Janáčkovu Pohádku pro violoncello a klavír byla pohádka Vasilije Andrejeviče Žukovského "Skazka o care Berenděje, o syně jego Ivaně careviče, o chitrostjach Koščeja bezsmertnogo i o premudrosti Marji carevny, Koščejovoj dočeri". Není to ani první ani poslední případ, kdy Janáček sáhl po ruském námětu. Působil v Ruském kroužku, četl ruskou literaturu a učil se rusky. Příběh o neuváženém slibu cara, kvůli kterému ztratil své jediné dítě, Janáček dokončil v první verzi 10. února 1910. Autograf obsahuje tři věty. Pohádka byla provedena 13. března 1910 v rámci VI. sonátové hodiny na brněnské varhanické škole jejími pedagogy, violoncellistou Rudolfem Pavlatou a klavíristkou Ludmilou Prokopovou. Následně Janáček upravil skladbu do čtyř částí, a tak ji nechal provést 12. března 1912 ve Vyškově. Třetí verze byla vydána tiskem v roce 1923. Charakter skladby i výběr námětu napovídá, že ji Janáček vytvořil v době jisté beznaděje a vnitřní osamělosti a že se i po letech těžce vyrovnával se ztrátou svých dětí.

JW VII/5

1910

1912

1923

Presto

pro violoncello a klavír

• první provedení 1948 Brno
  
• první vydání Supraphon, Praha 1970, kritická edice SVK E/2 Supraphon, Praha (eds. Jiří Fukač a Bedřich Havlík)
  

JW VII/6 

1910?

1924?

Sonáta

pro housle a klavír

verze 1914-1915, rev. 1916, 1920

1. Con moto, 2. Adagio, 3. Balada, 4. Con moto

verze 1922

1. Con moto, 2. Balada con moto, 3. Allegretto, 4. Adagio

• první provedení verze 1922 Brno 1922
  
• první vydání verze 1915 A. Švarc, Kutná Hora 1915 (pouze Balada), verze 1922 Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1922, kritická edice SVK E/1 Supraphon, Praha 1988 (eds. Jan Krejčí a Alena Němcová)
  

Sonáta pro housle a klavír vznikala v nelehké době. Skladatel na ní pracoval v letech 1914–15 pod dojmem tehdejší politické situace, což dokládá následující vzpomínka: "Sonátu houslovou napsal jsem v začátku války, 1914, když jsme Rusy čekali už na Moravě." Jako první a původně zřejmě samostatná skladba vznikla Balada, a teprve v roce 1915 byly dokomponovány další věty. Snad proto hudebně souvisí s operou Výlet pana Broučka do měsíce, kterou Janáček právě komponoval. Revizi sonáty provedl skladatel až v roce 1920. První provedení se uskutečnilo v Brně 24. dubna 1922 na večeru moravských hudebních novinek pořádaném Klubem mladých skladatelů moravských v nastudování houslisty Františka Kudláčka a klavíristy Jaroslava Kvapila. Jde nesporně o jednu z nejvýznamnějších kompozic houslové literatury 20. století.

JW VII/7

1914–15, rev. 1916, 1920 

Kvartet z podnětu L. N. Tolstého "Kreutzerovy sonáty"

pro smyčcový kvartet

1. Adagio, 2. Con moto, 3. Con moto, 4. Con moto

• první provedení Praha 1924
  
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1925, kritická edice E/3 Editio Bärenreiter Praha, 2000 (eds. Leoš Faltus a Miloš Štědroň)
  

Kvartet z podnětu L. N. Tolstého "Kreutzerovy sonáty" pochází z roku 1923. Počátky vzniku skladby však spadají už do roku 1908, kdy Janáček komponoval dnes nezvěstné Klavírní trio, inspirované stejnou Tolstého novelou. Bylo to období, kdy jako milovník ruského jazyka, hudby a literatury působil v brněnském Ruském kroužku. Se skladbou, která byla provedena pouze dvakrát, však nebyl spokojen, a když byl v roce 1923 vyzván Českým triem, aby skladbu zapůjčil k provedení, raději ji spálil. Ale v témže roce přišla prosba od Českého kvarteta a jeho člena Josefa Suka o skladbu pro jejich soubor a Janáček ke konci roku vyhověl. Po čase se vedly diskuze, zda skladatel prostě Trio nepřepsal do kvartetní sazby, ale tato úvaha je naprosto mylná. Vznikla nová, svébytná skladba Janáčkova vrcholného období. Dílo veskrze janáčkovsky osobité, plné vášně a emocí věnoval skladatel Českému kvartetu, které 17. října 1924 provedlo jeho premiéru. Josef Suk následně revidoval kvartet pro první tištěné vydání. Tehdy sedmdesátiletý Janáček s tímto dílem slavil úspěchy, např. v roce 1925 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) v Benátkách. Skladba, která myšlenkově souvisí s operou Káťa Kabanová (ale také se zamýšlenou operou Anna Karenina), řeší téma nešťastného manželství, osamělosti ženy, její touhy po lásce, nevěry a jejích následků. Je ukázkou Janáčkovy schopnosti tyto myšlenky a emoce hudebně přetavit do výrazně dramatické podoby. 

JW VII/8 

1923

Pochod modráčků

pro pikolu a klavír

• první provedení neznámo
  
• první vydání Hudební besídka, Praha 1927-1928 (partitura pro pikolu, zvonkohru a malý bubínek nebo pro pikolu a klavír), Supraphon, Praha 1970 (partitura pro pikolu a klavír)
  

JW VII/9

1924 

Mládí

suita pro dechový sextet

1. Andante, 2. Moderato, 3. Allegro, 4. Con moto

• první provedení 1924
  
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1925, kritická edice SVK E/6 Supraphon, Praha 1990 (eds. Jan Doležal a Leoš Faltus)
  

JW VII/10

1924 

Concertino

pro klavír, dvoje housle, violu, klarinet, lesní roh a fagot

1. Moderato, 2. Piú mosso, 3. Con moto, 4. Allegro

• první provedení 1926 Brno
  
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1926, kritická edice E/7 Editio Janáček, Brno 2001 (eds. Leoš Faltus a Eva Drlíková)
  

Concertino, které sám Janáček někdy nazýval klavírním koncertíkem, je prostřední ze tří komorních skladeb skladatelova tvůrčího zenitu - Mládí, Concertino a Capriccio. Janáček byl inspirován ke kompozici Concertina v roce 1924 vynikajícím výkonem předního českého klavíristy Jana Heřmana, kterému také dílo následně dedikoval. Původně to měla být suita s názvem Jaro. Krátce před ukončením kompozice napsal Janáček z Hukvald paní Kamile Stösslové: …Složil jsem tu klavírní koncert "Jaro". Je tam cvrček, mušky, srnec – bystřina dravá – no a člověk… Název Jaro – Suita však nakonec ustoupil prostému Concertinu. První provedení se konalo 16. 2. 1926 v Brně na koncertě Klubu moravských skladatelů a skladba měla velký úspěch – musela být dokonce celá opakována. Nemenší úspěch sklidilo Concertino také při prvním uvedení téhož roku v Praze a vzápětí se skladba rozlétla takřka do celého světa, mimo jiné byla uvedena na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu roku 1927 ve Frankfurtu. Na žádost německého odborného časopisu Pult und Taktstock napsal Janáček roku 1927 výklad programu skladby: V první větě se zlobí ježek, že mu uzavřeli vchod k doupěti ve staré lípě. Druhá věta je o veverce, která dřív skákala v korunách stromů a potom tančila v kleci dětem pro radost. Ve třetí větě se nadutě dívají do strun klavíru vyvalené oči sýčka, sovy a ostatní noční kritické čeládky a ve čtvrté větě to vypadá, jako by se všichni přeli o groš – jako v pohádce.

JW VII/11

1925 

Capriccio

pro klavír levou rukou, flétnu/pikolu, dvě trubky, tři pozouny a tenorovou tubu

1. Allegro, 2. Adagio, 3. Allegretto, 4. Andante

• první provedení 1928 Praha
  
• první vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953 (partitura), kritická edice E/5 Editio Bärenreiter, Praha 2001 (eds. Leoš Faltus a Jarmila Procházková)
  

JW VII/12

1926 

Kvartet pro dvoje housle, violu a violoncello "Listy důvěrné" 

1. Andante, 2. Adagio, 3. Moderato, 4. Allegro

• první provedení Brno 1928
  
• první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1938
  

Smyčcový kvartet s podtitulem Listy důvěrné vznikl roku 1928, v posledním roce skladatelova života. Tvoří jakýsi hudební protipól k rozsáhlé korespondenci mezi Leošem Janáčkem a jeho múzou Kamilou Stösslovou. To také naznačuje koncepce celého díla, tedy jakýsi dialog mezi prvními houslemi a violou d´amour, která však vzala za své během prvních zkoušek a byla nahrazena běžnou violou. Janáček dílo dokončil a na zkouškách v květnu 1928 také vyslechl, premiéry se však už nedočkal. Zemřel nečekaně 12. srpna 1928. První provedení díla pro odborníky a referenty se uskutečnilo v podání Moravského kvarteta 7. září 1928 v hlaholně Besedního domu v Brně. Veřejnosti pak bylo dílo představeno v divadle na brněnském výstavišti v rámci Výstavy soudobé kultury v Československu 11. září 1928. 

JW VII/13

1928